Andrej Babiš o svobodě projevu a jeho usměrňování
1. Svoboda projevu je pro mě podmínkou sine qua non, bez svobody projevu není demokracie. Demokracie není totalita, takže neexistuje jeden správný názor a jedna jediná pravda. Demokracie znamená neustálou veřejnou diskusi, polemiku, kritiku a výměnu často protichůdných názorů. Veřejné kritice musejí být bez výjimky vystaveni všichni i navzdory tomu, že se pak cítí uražení nebo ublížení. Jedině společnost, která je otevřená a necenzuruje jiné názory, se může posunout dál.
Svoboda slova je tedy tím nejdůležitějším ústavním právem, co máme, a měla by být téměř absolutní, samozřejmě s výjimkou trestných činů, na které již dnes pamatují naše zákony, jako je hanobení rasy, národa a přesvědčení nebo vyzývání k násilí vůči skupině obyvatel a jednotlivcům. Jednotlivé případy pak mají posuzovat naše nezávislé soudy a tak by to mělo zůstat i do budoucna. Myslím si, že není k tomu potřeba nic přidávat nebo něco měnit. Co není legální v reálném světě by nemělo být legální ani v tom virtuálním.
2. Kdokoli, kdo chce řídit a usměrňovat veřejný diskurz, není demokrat, i když se demokracií a jejími principy zaklíná třeba dnes a denně. Jistě existují názory, se kterými nesouhlasím nebo se mi nelíbí (sám o tom něco vím), ale pokud dotyčný svým projevem neporušuje zákony např. výzvami k něčí likvidaci, měl by je mít právo vyřknout. Kriminalizace za to, že si někdo pustí pusu na špacír nebo že je hloupý a věří zjevným pitomostem, je přes čáru. Společnost si vždy dokázala přirozeně poradit sama, nepotřebujeme k tomu nějaké „ministerstvo pravdy“.
Považuji za skandální, že premiér Fiala prohlásil, že lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány. Já jsem přesně opačného názoru – mám za to, že lidé mají právo na to, aby informace nebyly korigovány, zvlášť ne pak státem, ministerstvem vnitra nebo státem dotovanými médii a neziskovkami, kterým tato vláda na „boj s dezinformacemi“ vyčlenila 150 milionů. To není nic jiného než pokus si přisvojit veřejný diskurz, podobně jako tomu bylo za minulého režimu.
Pokud existuje podezření, že někdo šíří dezinformace v zájmu cizí mocnosti jako agent nebo za úplatu, je to úkol pro tajné služby a pak pro orgány činné v trestním řízení. Pokud někdo šíří dezinformaci jako poplašnou zprávu, je to také věc pro policii a justici.